KDYŽ JE DOMA BINEC, je to důkaz, že nebydlíte sama.

Existují dvě skupiny žen. První skupina provede generální úklid a pozve návštěvu se slovy: „Promiň, máme tu trochu nepořádek.“ Druhá skupina to řekne taky, ale myslí tím: „Kdybys teď otevřela tyhle dveře, spustí se lavina, vyletí sportovní taška, činky, tři igelitky, jedno prostěradlo a možná i moje poslední psychická stabilita.“

Osobně se pohybuju někde mezi tím.

A myslím, že nejsem sama.

Jana Csiriková - blogerka pro Fashion therapy

Když je doma binec, ale je to náš binec, před Lucií bych se nestyděla ani s horou prádla za zády.

Většina normálních domácností nevypadá jako katalog bydlení. Nevypadá ani jako zenový prostor, kde jedna větvička ve váze symbolizuje vnitřní harmonii a nikdo si tam už tři dny neodložil ani mikinu ani švihadlo přes židli. Většina domácností vypadá jako… život. Prostě život v celé své kráse, únavě, rychlosti, chaosu a lehké logistické beznaději.

Někde se suší prádlo, někde stojí taška, která se má už týden odnést do auta. Krabičky, které nikdo nestihl vynést do kontejneru a pár prázdných sklenic. Někde jsou na stole pastelky, účtenky, špinavý hrnek, nabíječka a cosi, k čemu se nikdo nechce přiznat. A někde jsou děti a nebo manžel. Což je samo o sobě záruka, že po bytě budou rozeseté důkazy jejich existence v intenzitě menší přírodní katastrofy.

Jasně, i já toužím po tom, aby doma bylo míň věcí. Přeji si, aby si spolubydlící neznačkovali společný prostor od vstupních dveří až po koupelnu jak lesní zvěř. A už vůbec nechci mít pocit, že jen projdu bytem, zasloužilo by to odhrnovač sněhu,  reflexní vestu, vysílačku a krizový štáb.

Ale kdybych si měla vybrat mezi dokonale uklizeným, tichým, designově čistým bytem a mezi tím naším rodinným provozem, kde se žije, trousí, hledá, odhazuje, zapomíná a zase nachází… tak si bez váhání vyberu ten náš čurbes.

Protože ten čurbes znamená, že tu jsou děti, rodina a něco se tu stále děje.

DOMOV NENÍ VÝSTAVKA, ALE ZÁKLADNA

Možná je to celé trochu nefér. Celá ta společenská hra na to, že žena by měla mít ideálně naklizeno, voňavo, esteticky sladěno a ještě u toho vypadat, jako že ji to vůbec nestojí nervy. Jako by správná domácnost měla být něco mezi hotelovým apartmá a pinterestovou nástěnkou, kde nikdo nikdy nežil, nejedl ani neotevřel šuplík.

Jenže já si čím dál víc myslím, že odložené věci, praktické věci a občas i otravné věci jsou často prostě jen důkazem života doma. Nejsou důkazem lenosti, nebo že domov nemáme pod kontrolou. Je to jen důkazem toho, že se u nás opravdu bydlí.

Přesně proto mě tolik zaujalo, co Lucie říká o své Fashion therapy.

U Lucie doma je v obýváku posilovací guma i kolo jako trenažér.

Myslím, že spousta žen nemá největší strach z toho, že by jim někdo „vyházel skříň“. I když ta představa pro některé zní jako textilní horor. Ale podle mě je tam ještě něco většího: ten pocit, že vám NĚKDO cizí přijde domů.

NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA JE PRO MNOHÉ ZÁRUKA INFARKTU.

Ano, nečekaná a neohlášená návštěva je pro mnohé záruka infarktu či psychického zhroucení. Někdy teda i ta ohlášená…

A co služby „do domu“? Jsou ženy, které si pozvou na výpomoc profesionální uklízečku a pro jistotu předem pořádně uklidí, aby si nemyslela nic zlého.

FASHION THERAPY JE SLUŽBA U VÁS DOMA

Pokud chcete využít službu jako Fashion Therapy, pak se to bez návštěvy vašeho šatníku nejspíš neobejde.

Tady se vždy naráží na citlivé místo. Protože pustit si někoho domů není maličkost. To není jen služba. To je trochu jako pustit někoho do zákulisí. A v tom zákulisí málokdo stojí nalíčený, učesaný a s dokonale srovnanými ramínky.

Tady je pak velmi důležité mít důvěru v toho, koho do osobní zóny pustíte. A právě tady se ukáže silná stránka Lucie Kubů jako fashion terapeutky – nehodnotí, nesoudí, nepoučuje.

Je jedním z hodně mála lidí, kteří k nám smí chodit kdykoli bez ohlášení a nejsem z toho ve stresu. Je z ní cítit, že nevidí „bordel“. Vidí člověka. Jde za mnou… Zajímá ji, jak si užívám život a jak se v tom cítím. Nikdy v tom není takové to povýšené „já vám ukážu, jak to máte dělat správně“, ale spíš laskavé „pojďme se podívat, co by ti opravdu ulevilo nebo udělalo radost“.

LUCIE NEVIDÍ BORDEL , ALE ČLOVĚKA

A to je za mě obrovský rozdíl. Spousta žen by pomoc potřebovala. Jenže než si o ni řeknou, ještě se stihnou třikrát zastydět za domácnost, dvakrát za skříň a jednou za to, že vůbec nezvládají mít ve všem pořádek. A pak si radši Fashion therapy neobjednají a dál každé ráno čučí do skříně jako do portálu osobního selhání.

Přitom právě tohle by mohla být obrovská úleva.

Mít vedle sebe někoho, kdo vás nehodnotí. Kdo nepřijde kontrolovat úroveň vaší domácí dokonalosti. Kdo se neděsí z toho, že v rohu stojí bedna a na židli visí svetr. Kdo umí být citlivý, lidský a praktický zároveň.

Přesně tak na mě Lucčina Fashion therapy působí.

Ne jako služba pro ženy, které už mají všechno perfektní a chtějí si jen barevně seřadit halenky podle ročních období. Ale jako skutečná pomoc pro normální ženské z masa, kostí, emocí, provozu a běžného domácího chaosu.

Takže jestli vás dosud brzdilo to, že by Lucie přišla k vám domů a uviděla, jak to u vás vypadá, dovolím si malou kamarádskou vsuvku: dýchejte. Fakt.

Jestli je Lucie taková, jak o své práci mluví, tak nepřijde soudit váš domov. Přijde podpořit vás. A to je sakra rozdíl.

Mezi hlavní hodnoty Fashion therapy patří "mateřská péče bez hodnocení"

Takže až vás příště vytočí hrnek na stole, ponožky na židli, batoh v chodbě nebo jiný rodinný důkaz existence, můžete si zanadávat, jasně. Jsme jen lidi, ne tibetští mniši. Ale pak se na to zkuste podívat i jinak.

Ten čurbes totiž možná není ostuda. Možná je to jen vedlejší produkt toho, že nejste sama. Užijte si to.