MILÁNSKÁ TERAPIE aneb v objetí módních značek
- Feb 16
- 4 min read
Jsem z relativně chudé rodiny... V Česku nic výjimečného, ale má to jeden důležitý rys (oproti jiným národům). V podobných sociálních (ne příliš majetných) vrstvách v jakých jsem vyrůstala, je součástí výchovy jakési pěstování opovržení vůči těm, kteří majetek a finance mají. Správné prý je tvářit se, že boháči jsou hodni opovržení aneb "jistě to nezískali poctivou prací, protože lidé jako my dřeme jako koně a máme prd". To apriori znamená, že tito "nedobří bohatí lidé" si mohou dovolit zboží považované či prezentované jako luxusní... tudíž i toto zboží schované za Značky je v podstatě opovrženíhodné.
MŮJ VZTAH K ZNAČKÁM DOŠEL K PROZŘENÍ
V prosinci jsme vyrazily s členkami Klubu odvážných žen na první Fashion trip do Milána v Itálii. Byl to výlet plný radosti, nových poznatků a prozření. O jednom prozření, které se týkalo mého vztahu k módním ZNAČKÁM si teď můžete přečíst.
Když člověk trochu popracuje na svém duchovním růstu, zkusí se sladit s přírodou, pravidly fungování Vesmíru, opečovat svou duši... získá nový úhel pohledu. Ten se velmi často změní v postoj "já jsem duchovně vyspělá bytost a nějaké Značky mě nejsou hodny". Nebo tomu říkejme: já je k životu nepotřebuji... mě se to netýká... No dá se k tomu říci lecos. A je to do značné míry pravda. Ale...
Není náhodou vyspělejší přiznat si upřímně: vyhýbám se značkám, protože na ně prostě nemám?
ANI DUCHOVNÍ ROZVOJ MÓDNÍ ZNAČKY NEPODPORUJE
Výlet do Milana byl pro mě jakousi lekcí, abych se opravdu podívala na to, jak to v této oblasti mám. Jestli se pokrytecky neofrňuju nad věcmi, po kterých náhodou toužím?! Nebo to opravdu jde mimo mě?
Ano, módu mám prostě ráda a oblékání (svoje i lidí kolem mě) ráda řeším. O důvodech napíšu jindy... Dělávala jsem i vlastní návrhy šatů a kostýmů (ještě je mám schované) ;-) . Pak jsem musela v životě začít řešit jiné oblasti života a tvářila se, že oblečení důležité v životě není... však to znáte. Módní značky šly vždy mimo mě, protože se to vůbec neslučovalo s mou finanční úrovní. Takže jsem je záměrně obcházela obloukem, aniž bych zjišťovala, co vlastně nabízejí. A to jsem měla v plánu provozovat i v Milánu. Jenže to by tam nesměla být Lucie... naše okouzlující fashion terapeutka.
To si tak korzujeme po hlavní fashion třídě v Milánu a moje kreativní dušička se nadšeně kochá a jásá nad výklady zdejších obchodů v předvánočním čase. Tady jsem nadšená... České výkladní skříně se mohou jít nudou zahrabat. Ale ani při tom nadšení mě nenapadlo, vejít do obchodu. Co bych tam taky dělala. Ještě mě odsud vyhodí ne?! Vždyť na mě každý vidí, že tam nepatřím, ne?! Jo a to tam ještě u dveří stojí velcí chlápci z ostrahy s výrazem pokrového hráče. Nemluvě o tom, že jsme v Itálii a já se fakt moc nedomluvím...
A najednou Lucka zavelí "jdeš se se mnou podívat na kabelky do Prady". Neptá se. Oznamuje. První reakce? Úlek. Proč? Musím? Je to za trest? Vyhodí mě hned od dveří, nebo se na mě budou jen nepříjemně ksichtit? Uff... Ale je to Lucie, takže je jasné, že za tou "Sirénou" stejně půjdu...
Ostraha u vchodu vezme za kliku a jakoby nás zastaví, něco oznámí a zase zavře. Snažím se nepanikařit... Máme zakázaný vstup, že vypadáme blbě, nebo jen skončila otevírací doba?
Ne, prý obchod s dámským zbožím této značky je na protější straně ulice - tady je to pro muže.
No a pak někam lezte...
Tak znova... protější strana ulice. Lucie radostně vstupuje do obchodu... ostraha jen podrží dveře a pouští nás... A Lucie rozehrává hru: tohle je krásný vzor - tohle ne - tahle má ideální velikost - tato je křiklavá nebo odvážná - ne, tato se mi nelíbí - toto je velmi příjemný materiál, sáhni si... Prostě se zajímá, užívá si a zkoumá detaily. Dokonce se obsluhující ženy /nějak se mi nechce použít výraz "prodavačky"/ zeptá na materiál... Zkouším na tu hru přistoupit a trochu se zapojit. Musím vědomě odstranit vnitřní blok a otevřít se tomu, že je to přece normální zboží, které mohu prozkoumat, ohodnotit, popřemýšlet o něm, jestli by se mi vůbec líbilo, kdybych na něj měla a byla ochotná ty peníze do něj investovat. Nakonec jsem zjistila, že tato značka není moje krevní skupina (stěží bych si vybrala 1 či 2 kabelky a to ještě bez většího nadšení). Ale to bylo v danou chvíli jedno. Podstatné bylo uvědomit si, že i já se na takové věci mohu podívat. Že mám tu možnost i právo. Ale je důležité být v tom upřímná. Nehodnotit Značku. Nehodnotit cenu. Jen vnímat výrobek jako takový.
Takto mě Lucie zatáhla ještě do nějaké luxusní parfumerie... do Chanelu... a pár dalších obchodů. Vzhledem k tomu, že v životě preferuji vždy věci a lidi, kteří jsou "extra", tak mě mnohem více nadchly méně známé luxusní Značky než klasiky, které známe i Česka nebo módních časopisů. A tam se to změnilo... konečně jsem si dovolila "chtít víc".
Chtít víc a nepovažovat to za něco "opovrženíhodného", protože na to budu potřebovat být bohatší, než jsem byla v mládí i o trochu víc, než jsem teď. Přijmout, že mohu chtít víc, a přesto být dobrým člověkem a duchovně vyspělou bytostí. A tak jsem se rozhodla být odvážná a přiznat to i vám...
Takže až vás bude příště "Siréna" Lucie Kubů lákat na nějaký další Fashion trip, buďte si jistí, že to zdaleka není o nákupech a utrácení peněz (to je jen příjemný bonus), ale je to i hlubší práce sama se sebou. Se svými bloky, strachy, předsudky.
Nebo vy je nemáte?
Pokud jste dočetly až do konce, děkuji za pozornost a už teď se těším na viděnou na dalším Fashion tripu.
PS: Pokud nechcete propásnout termín, přidejte se na FB do Klubu odvážných žen, nebo si zaregistrujte e-mail na webu Fathima.
Jana Csiriková
bloggerka pro Fashion therapy
Comments